Úsměv
Jejich smích slyšel ještě v nemocničním křídle. Zdravotnice je musela vyhnat koštětem. To byl jedinej světlej okamžik tohohle zatracenýho dne.
Jasně, asi to neměl dělat. Sám vlastně nevěděl, co ho nutí je pořád provokovat. Bylo to jako bolavej zub, do kterýho neustále rýpete jazykem, jenom abyste poznali, že to doopravdy bolí.
Ptát se Lupina, jestli si k vánocům napsal o obojek proti blechám, byla ale asi fakt chyba.
Obzvlášť když v tu chvíli stála za ním Evansová.
Velmi rozzuřená Evansová.
"Fakt vtipný, Snape, to si myslíš?" prskala jak divoká kočka. "Tak se usměj, když to bylo tak směšný, USMĚJ SE!"
Mávnutí hůlkou a záblesk. Ta nejzvrhlejší kletba, jakou si Severus dokázal představit.
Zdravotnice se už čtyři hodiny pokoušela ten úsměv, tu křeč, která posedla málem polovinu jeho obličeje, odstranit.